Jak jsem běžela svůj první závod

on

Vír organizované akce mě vtáhl okamžitě. Sice jsem ještě byla značně nervózní z cesty do místa určení, Mariánských Lázní a také z toho, že tedy poběžím opravdový závod mezi skalními sportovci a může se klidně stát, že doběhnu poslední, nicméně atmosféra SpaRunu, jak se akce jmenovala, mě brzy pohltila.
boty na běh
Připraveny tu byly stánky s občerstvením, prodávala se trička s logem závodu a pohybovaly se tu hloučky protahujících se, dobře naladěných sportovců. SpaRun měl několik možných tratí,  pro různé věkové kategorie, 400 metrů pro ty nejmenší, 1000 metrů,1400 metrů a konečně moje meta, 6.4 km.
závodníci běhu
Dostala jsem dvacet jedničku na záda a šla se ještě podívat na mariánskolázeňskou fontánu, protože to se přece v Mariánkách musí.
Startovalo se ve dvě hodiny a skupina lidí před startovní čárou by se klidně dala označit za dav. Poněkud jsem se v tom moři topila a hledala očima tátu, ostříleného běžce, který mě za mou zatím krátkou běžeckou kariéru „koučuje“. Stačil mě poplivat a říct mi, že mi poteče pot do ksichtu, jelikož nemám čelenku a už zazněl startovní výstřel.
Dav se provalil kolem mě a já se tedy dala do běhu. První část, docela kopcovitá, se běžela místním hvozdem. Začalo mě znervózňovat, že v prudkých úsecích mě předbíhali lidé, kteří normálně šli. Nicméně byla jsem tam přeci, abych běhala, tak jsem nepovolila a udržela si, ač s úsilím, běžecké tempo.
Míjela jsem pořadatele a fandící, kteří svorně tleskali a snažili se povzbudivými slovy oživit můj výkon. Had závodících protekl kolonádou okolo pověstné fontány a stočil se zpět, do druhé poloviny závodu.
Náhle jsem s hrůzou shledala, že běžím poslední a za mnou už jen kluk na kole, značně rozesmátý. Aby taky nebyl, když měl kolo.
Polil mě pot, který neměl nic společného s výkonem a šlápla jsem rychle do pedálů. Tedy, obrazně, na rozdíl od toho nekňuby na kole. Rozběhla jsem se a začala míjet běžce přede mnou. V duchu sportovní akce jsem je povzbuzovala, jako před tím oni mě. Tohle je na hromadných běžeckých akcích to nejlepší a líbilo se mi to nejvíc. Smysl pro fair-play.
Nabrala jsem rychlost a za chvíli měla sice jazyk na vestě, ale cíl o dost blíž a sebevědomí mi rostlo. Na to, že to je poprvé… Cíl se nacházel na atletickém stadionu, který jsem už zdálky slyšel šumět. Přede mnou běžela slečna v červených kalhotách. Už delší dobu jsem tu červenou viděla se pomalu přibližovat.
závodnice na startu
To ještě zvládnu, „hecla“ jsem se. Ovál už byl nedaleko. Vběhla jsem na něj a k slečně v kalhotách se rychle blížila. Slyšela jsem řev mých rodičů, kteří se skutečně projevili jako lvi na vycházce ze ZOO. Nakoplo mě to a slečnu, svou poslední soupeřku, kromě těch 400 lidí, co už cílem proběhli, jsem předběhla. V cíli jsem zvedla ruce k nebi jako jsem to vídala v televizi a děkovala obdivovatelům. Slečna v kalhotách mi přišla podat ruku, což pozvedlo mého ducha ještě výš.
Pak už se šlo jenom na Birella a esemeskou mi přišel můj cílový čas.
Mých prvních oficiálních 6.4 kilometrů. Stálo to za to, zkusíte to taky?

Jak jsem běžela svůj první závod
Ohodnoťte příspěvek